Pokud chci realizovat počítač s jednodušších logických IO či přímo z diskrétních součástek (tranzistorů), musím toto zohlednit v konstrukci. Čím méně komponent bude konstrukce mít, tím snáze a rychleji ji postavím a bud v ní také méně chyb. Proto bych jako první konstrukcí začal s obměnou TX-0.

Obrázek 29.22. První návrh instrukčního formátu SC-2

Myšlenkou je co nejjednodušší dekódování instrukcí. Instrukční slovo počítače je rozděleno do dvou polí. První pole obsahuje bity operačního kódu a ve druhém poli se nachází adresa operandu. V případě mikrooperace se v druhém polí nachází mikrokód.

Instrukční dekodér je pak složen ze dvou obvodů, demultiplexeru 1 ze 4 který dekóduje operační kód a posuvného registru který pomáhá generovat pulzy pro mikroinstrukce.

Nyní tedy jak přidělit instrukcím kódy. Máme k dispozici jen dva bity a to jsou tedy čtyři možné kombinace.

Kód pro instrukci skoku byl zvolen tak aby adresa buňky mohla sloužit jako adresa skoku. Máme-li v AC adresu a chceme-li skočit začít vykonávat instrukce na ní, pak to provedem následujícím kódem:

325:    STO 326
326:    0

Instrukce STO na adrese 325 uloží adresu cílového programu v AC do paměťi na adresu 326. Hned poté se pokračuje instrukcí na adrese 326. Protože ta ma oba nejvyšší byty nastaveny na 0 je to instrukce skoku.

Za úvahu stojí, jestli instrukci STO nenahradit instrukcí obdobnou DCA, tedy uloží obsah AC na uvedenou adresu a poté vymaže obsah AC.

Instrukce skoku je podmíněnou instrukcí. Skok se provede v závislosti ob obsahu jednobitového příznaku LINK.

Mikropoerace instrukce OPR je třeba vhodně zvolit. Jednak to musí být ty správné a potom musí být ve správném pořadí aby umožňovali smysluplné kombinace.

1.. ......           CLA (CLAC)
.1. ......           CLL (CLC)
... ......
...                  NOT AC
                     NOT LINK

                     ROL
                     ROR

		     HALT